Acanthocalycium Backeb. 1935
Acanthocalycium catamarcense F.Ritter 1980
Acanthocalycium catamarcense F.Ritter 1980
Acanthocalycium glaucum F.Ritter 1964
Acanthocalycium glaucum F.Ritter 1964
Acanthocalycium violaceum (Werderm.) Backeb. 1935
Astrophytum Lem. 1839
Echinocereus rigidissimus (Engelm.) F.Haage 1897
Echinocereus rigidissimus (Engelm.) F.Haage 1897
Echinocereus rigidissimus (Engelm.) F.Haage 1897
Escobaria strobiliformis (Poselg.) Boedeker 1933
Escobaria strobiliformis (Poselg.) Boedeker 1933
Echinocereus cinerascens (DC.) Lem. 1868
Echinocereus cinerascens (DC.) Lem. 1868
Huernia pillansii N. E. BROWN
Huernia pillansii N. E. BROWN
Helianthocereus pecheretianus Backeb. 1955
Helianthocereus pecheretianus Backeb. 1955
Bartschella schumannii (Hildm.) Britton & Rose 1923
Bartschella schumannii (Hildm.) Britton & Rose 1923
Islaya maritima F.Ritter 1981
Islaya maritima F.Ritter 1981
Rebutia buiningiana Rausch 1972
Rebutia buiningiana Rausch 1972
Graptopetalum bellum (Lau et Moran) D. R. Hunt
Graptopetalum bellum (Lau et Moran) D. R. Hunt
Acanthocalycium catamarcense F.Ritter 1980 dnes se dá najít pod :
Echinopsis thionantha (Speg.) Werderm. 1931
Acanthocalycium thionanthum (Speg.) Backeb. 1935
Echinopsis thionantha et ses synonymes
Echinocactus thionanthus Speg. 1905
Lobivia thionantha (Speg.) Britton & Rose 1922
Echinopsis thionantha (Speg.) Werderm. 1931
Acanthocalycium thionanthum (Speg.) Backeb. 1935
Autres noms (synonymes hétérotypes):
Echinocactus chionanthus Speg. 1905
Lobivia chionantha (Speg.) Britton & Rose 1922
Echinopsis chionantha (Speg.) Werderm. 1931
Acanthocalycium chionanthum (Speg.) Backeb. 1935
Acanthocalycium griseum Backeb. (Nom. inval.) 1963
Acanthocalycium brevispinum F.Ritter 1964
Echinopsis brevispina (F.Ritter) Friedrich & G.D.Rowley 1974
Acanthocalycium aurantiacum Rausch 1968
Acanthocalycium catamarcense F.Ritter 1980
Současný pokus o zařazení.
Echinopsis glaucina H.Friedrich & G.D.Rowley 1974
Autres noms (synonymes hétérotypes):
Acanthocalycium glaucum F.Ritter 1964
Echinopsis aurantiaca (Rausch) H.Friedrich & G.D.Rowley 1974
( Miniatlas )
Krásně kvetoucí rostlina.
Když kvetou, bude zaručeně pršet.
Kulovitá až válcovitá rostlina až 20 cm dlouhá a 4—9 cm silná; vzácně odnožuje. Přímých žeber je 16—23, nesou protáhlé areoly. Trny jsou bělavé s různými odstíny červené až hnědé barvy. Okrajových 6—10 mm dlouhých trnů je 15—23 a jsou hřebenovitě uspořádány, středové chybějí. Květy vyrůstají začátkem léta. Jsou 60-70 mm dlouhé, 60-90 mm široké, světle růžové až fialové, v jícnu bílé a otevírají se ve dne. - E. rigidissimus je oblíbená a nenáročná rostlinou, která se za dostatek světla, tepla a častou zálivku v době růstu a za suché, světlé a chladné zimování odvděčí bohatou násadou květů na jaře a často opakovaně i koncem léta. Vyžaduje běžný substrát; minimální teplota 10 °C.
Prostě řečeno - nádhera.
Stonek jednotlivý, častěji odnožující; těla vejčitá, později válcovitá, šedozelená, až 50 mm široká a 120 mm vysoká, rozložená do bradavek velikosti nejvíce 6 mm, stejně dlouhých jako širokých po celé délce horní strany s brázdou, na špici s kruhovou areolou, 2-3 mm širokou, pokrytou plstí; bradavky ve stáří korkovatí. Okrajových trnů 15 - 30, bílých s tmavší špicí, max. 10 mm dlouhých; středové trny v počtu 4-9, šedobílé s červenou až purpurovou špicí, okolo 18 mm délky. Květ, až 40 mm široký a 25 mm dlouhý; bledě levandulový se světlejšími, až bílými okraji, květy se objevují v několika sériích po celou sezónu. E.strobiliformis, vyžaduje propustný substrát s alkalickou reakcí (roste především na vápenci), hodně vláhy v časném jaru a na podzim a sušší letní období. Pěstuje se pravokořenná, pozor na zálivku v nevhodnou dobu, zejména v období letní stagnace. Zimujeme v suchem a chladném prostředí, okolo 8 °C.
E.cinerascens vytváří trsy. Nové články vyrůstají z nejstarší části trsu a zůstávají vzpřímené, pokud nedosáhnou délky asi 15 cm. Potom se sklání a vytváří místo mladším odnožím. Průměr článků je 4-5 cm, počet žeber kolísá, 6-8 žeber, ale lze nalézt i rostliny s pěti, ba dokonce deseti žebry. V období sucha ničím neupoutá, jde o ošklivé rostliny. Dubnové přeháňky ale vykonají zázrak. I aridní oblasti se začínají zelenat, přišlo jaro. Jednotlivé články se postupně naplní, na temenech se objeví první světle zelené přírůstky spolu s nažloutlými ostny a někdy koncem dubna za bezmračného a hlavně bezvětrného dne se otevřou 6 cm velké květy, vyrůstající několik centimetrů pod temenem. Rozkvétají ve více sériích za sebou. - Vyžaduje slunce; běžný substrát; minimální teplota 10 °C.
Od ostatních příslušníků tohoto rodu se H. pillansii nápadně liší. Je to opravdová miniatura, jejíž trsovitě rostoucí sloupečky nebývají více jak 4 cm vysoké a asi 2 cm široké. Trnovité hrbolky, vybíhající v krátký vlas, jsou uspořádány v četných, spirálovitě se stáčejících řadách, zatímco u ostatních huernií bývá těchto řad podstatně méně (4 až 7). Květy H. pillansii jsou pěticípé, tak jak je známe u stapelií, ale na rozdíl od nich nepáchnou. Vyrůstají po celé léto z bazálních částí malých výhonků. Jsou tmavě purpurové a jejich cípy jsou hustě pokryté drobnými papilami. H.pillansii je druh údajně citlivý na vlhko, ale pěstujeme-li jej v propustném substrátu (perlitu nebo cihlové drti) na slunném a vzdušném stanovišti, nečiní, potíže. H. pillansii lze pěstovat také naroubovanou na hlízu Ceropegia woodii Zimujeme při asi 12 °C a se zálivkou jen takovou, aby zcela nevyschla, ale aby nerostla.
Echinopsis huascha (F.A.C.Weber) H.Friedrich & G.D.Rowley 1974
Autres noms (synonymes hétérotypes):
Cereus andalgalensis F.A.C.Weber 1897
Lobivia andalgalensis (F.A.C.Weber) Britton & Rose 1922
Trichocereus andalgalensis (F.A.C.Weber) Hosseus 1939
Helianthocereus andalgalensis (F.A.C.Weber) Backeb. 1951
Lobivia grandiflora Britton & Rose 1922
Chamaecereus grandiflorus (Britton & Rose) Fric 1931
Helianthocereus grandiflorus (Britton & Rose) Backeb. 1955
Trichocereus grandiflorus Backeb. 1966
Lobivia hyalacantha Speg. 1925
Helianthocereus hyalacanthus (Speg.) Backeb. 1959
Echinopsis lobivioides Backeb. 1934
Pseudolobivia lobivioides (Backeb.) Backeb. ex Krainz 1942
Trichocereus lobivioides (Backeb.) R.Gräser & F.Ritter 1980
Helianthocereus pecheretianus Backeb. 1955
Echinopsis pecheretianus (Backeb.) H.Friedrich & G.D.Rowley 1974
Trichocereus rowleyi H.Friedrich 1974
Echinopsis rowleyi (H.Friedrich) R.Kiesling 1978
Trichocereus catamarcensis F.Ritter 1980
Lobivia purpureominiata F.Ritter 198
Tmavě zelený bohatě rozvětvený a poléhající druh se stonky 80-90 cm dlouhými a 5-8 cm tlustými, žeber je 12-18. Bílé areoly jsou hustě uspořádány a nesou 9-11 světle hnědých okrajových trnů, asi 4 cm dlouhých, a 1 či 2 trny středové, až 6 cm dlouhé. Květy vyrůstají blízko vrcholů v letních dnech; jsou 7-10 cm dlouhé, červené nebo žluté . — Vyžaduje plné slunce; běžný substrát; minimální teplota 10 °C.
Bartschella schumannii (Hildm.) Britton & Rose 1923 : voir Mammillaria schumannii
Bartschella schumannii (Hildm.) Britton & Rose 1923 : voir Mammillaria schumannii
Stonek kulovitý, jednotlivý, až 200 mm dlouhý, 50-120 mm široký, modrozelený, s vlnou na temeni; žeber 14-18, žebra 7-15 mm vysoká, mírně hrbolatá; areoly oválné, 5-10 mm dlouhé, s hojnou bělavou až hnědavou plstí, 5-12 mm od sebe vzdálené. Trny světle hnědé, s tmavými špičkami, šednoucí, jehlovité; okrajových trnů 8-17, rovné, 5-15 mm dlouhé; středových 3-14, rovné až lehce zahnuté, 10-30 mm dlouhé. Květ 27 mm dlouhý a 32 mm široký, citrónově žlutý. Islaye se pěstují obtížněji, na vlastních kořenech vyžadují opatrnou zálivku jen několikrát za sezónu a mimořádně propustný, písčitý substrát. Při déletrvajícím přemokření snadno ztrácejí kořeny. Naroubované lépe kvetou, rostou však více do sloupku. Zimujeme v naprostém suchu, při teplotě okolo10 °C.
Stonek jednotlivý, v kultuře tvořící malé trsy, kulovitý, až 50 mm široký, s vláknitými kořeny, pokožka světle šedozelená; žeber až 20, spirálovitá, rozložená do okrouhlých, asi 4 mm širokých hrbolků; areoly okrouhlé až oválné, asi 2 mm široké, bíle až světle hnědě plstnaté. Okrajových trnů 14 – 16, široce roztažené, 6–10 mm dlouhé, tenlé, křehké, sklovitě bílé; středové trny 2 – 3, umístěné v areole nad sebou, poněkud silnější, až 14 mm dlouhé, bílé s hnědou špičkou a hnědou zesílenou patou. Květy na boku rostliny, působící dosti plně, 35 mm dlouhé, 30 mm široké, růžově oranžové, v další dny blednoucí do měkké, světle oranžové. Pro pěstování toho pěkného druhu není potřeba žádných zvláštních podmínek. Dostatek světla a čerstvého vzduchu jsou předpoklady pro správné vytrnění a pravidelnou tvorbu květů. V době vegetačního klidu je potřeba suchem a chladem zabránit předčasnému probouzení rostlin.
G. bellum vytváří tmavě zelené, případně šedé růžice, které při pěstování na slunečném stanovišti získávají červený nádech. Květy mají průměr okolo 3 cm a zůstávají otevřené po několik dnů a jsou samosprašné. Podle vzhledu květů bylo stanoveno i původní rodové označení - Tacitus znamená v překladu "tichý" a je to příměr ke vzhledu poupat, která připomínají pevně sevřené rty. Pěstování je poměrně snadné, v době vegetace snese bohatou zálivku. Rostlinám příliš neprospívá úpal a vysoké teploty, což znamená zastavení růstu. Vzhledem k tomu, že rostliny pocházejí z horských borových lesů, nachází se jejich růstové teplotní optimum mezi 20 až 30 stupni. Poměrně snadné je i množení - a to jak vegetativní, tak i generativní. Odlomené lístky růžice je možno zakořenit během několika týdnů. Přezimování rostlin je možné stejně jako u kaktusů - při teplotách kolem 5 stupňů a suchu, možné je i zimování při teplotách vyšších - okolo 15 stupňů a občasné mírné zálivce.
|
Acanthocalycium Backeb. 1935