Nová stránka 0

Acanthocalycium catamarcense F.Ritter 1980 dnes se dá najít pod :

Echinopsis thionantha (Speg.) Werderm. 1931

Acanthocalycium thionanthum (Speg.) Backeb. 1935

Echinopsis thionantha et ses synonymes

Echinocactus thionanthus Speg. 1905

Lobivia thionantha (Speg.) Britton & Rose 1922

Echinopsis thionantha (Speg.) Werderm. 1931

Acanthocalycium thionanthum (Speg.) Backeb. 1935

Autres noms (synonymes hétérotypes):

Echinocactus chionanthus Speg. 1905

Lobivia chionantha (Speg.) Britton & Rose 1922

Echinopsis chionantha (Speg.) Werderm. 1931

Acanthocalycium chionanthum (Speg.) Backeb. 1935

Acanthocalycium griseum Backeb. (Nom. inval.) 1963

Acanthocalycium brevispinum F.Ritter 1964

Echinopsis brevispina (F.Ritter) Friedrich & G.D.Rowley 1974

Acanthocalycium aurantiacum Rausch 1968

Acanthocalycium catamarcense F.Ritter 1980

Současný pokus o zařazení.

Echinopsis glaucina H.Friedrich & G.D.Rowley 1974

Autres noms (synonymes hétérotypes):

Acanthocalycium glaucum F.Ritter 1964

Echinopsis aurantiaca (Rausch) H.Friedrich & G.D.Rowley 1974

( Miniatlas )

Krásně kvetoucí rostlina.

Když kvetou, bude zaručeně pršet.

Kulovitá až válcovitá rostlina až 20 cm dlouhá a 4—9 cm silná; vzácně odnožuje. Přímých žeber je 16—23, nesou protáhlé areoly. Trny jsou bělavé s různými odstíny červené až hnědé barvy. Okrajových 6—10 mm dlouhých trnů je 15—23 a jsou hřebenovitě uspořádány, středové chybějí. Květy vyrůstají začátkem léta. Jsou 60-70 mm dlouhé, 60-90 mm široké, světle růžové až fialové, v jícnu bílé a otevírají se ve dne. - E. rigidissimus je oblíbená a nenáročná rostlinou, která se za dostatek světla, tepla a častou zálivku v době růstu a za suché, světlé a chladné zimování odvděčí bohatou násadou květů na jaře a často opakovaně i koncem léta. Vyžaduje běžný substrát; minimální teplota 10 °C.

Prostě řečeno - nádhera.

Stonek jednotlivý, častěji odnožující; těla vejčitá, později válcovitá, šedozelená, až 50 mm široká a 120 mm vysoká, rozložená do bradavek velikosti nejvíce 6 mm, stejně dlouhých jako širokých po celé délce horní strany s brázdou, na špici s kruhovou areolou, 2-3 mm širokou, pokrytou plstí; bradavky ve stáří korkovatí. Okrajových trnů 15 - 30, bílých s tmavší špicí, max. 10 mm dlouhých; středové trny v počtu 4-9, šedobílé s červenou až purpurovou špicí, okolo 18 mm délky. Květ, až 40 mm široký a 25 mm dlouhý; bledě levandulový se světlejšími, až bílými okraji, květy se objevují v několika sériích po celou sezónu. E.strobiliformis, vyžaduje propustný substrát s alkalickou reakcí (roste především na vápenci), hodně vláhy v časném jaru a na podzim a sušší letní období. Pěstuje se pravokořenná, pozor na zálivku v nevhodnou dobu, zejména v období letní stagnace. Zimujeme v suchem a chladném prostředí, okolo 8 °C.

E.cinerascens vytváří trsy. Nové články vyrůstají z nejstarší části trsu a zůstávají vzpřímené, pokud nedosáhnou délky asi 15 cm. Potom se sklání a vytváří místo mladším odnožím. Průměr článků je 4-5 cm, počet žeber kolísá, 6-8 žeber, ale lze nalézt i rostliny s pěti, ba dokonce deseti žebry. V období sucha ničím neupoutá, jde o ošklivé rostliny. Dubnové přeháňky ale vykonají zázrak. I aridní oblasti se začínají zelenat, přišlo jaro. Jednotlivé články se postupně naplní, na temenech se objeví první světle zelené přírůstky spolu s nažloutlými ostny a někdy koncem dubna za bezmračného a hlavně bezvětrného dne se otevřou 6 cm velké květy, vyrůstající několik centimetrů pod temenem. Rozkvétají ve více sériích za sebou. - Vyžaduje slunce; běžný substrát; minimální teplota 10 °C.

Od ostatních příslušníků tohoto rodu se H. pillansii nápadně liší. Je to opravdová miniatura, jejíž trsovitě rostoucí sloupečky nebývají více jak 4 cm vysoké a asi 2 cm široké. Trnovité hrbolky, vybíhající v krátký vlas, jsou uspořádány v četných, spirálovitě se stáčejících řadách, zatímco u ostatních huernií bývá těchto řad podstatně méně (4 až 7). Květy H. pillansii jsou pěticípé, tak jak je známe u stapelií, ale na rozdíl od nich nepáchnou. Vyrůstají po celé léto z bazálních částí malých výhonků. Jsou tmavě purpurové a jejich cípy jsou hustě pokryté drobnými papilami. H.pillansii je druh údajně citlivý na vlhko, ale pěstujeme-li jej v propustném substrátu (perlitu nebo cihlové drti) na slunném a vzdušném stanovišti, nečiní, potíže. H. pillansii lze pěstovat také naroubovanou na hlízu Ceropegia woodii Zimujeme při asi 12 °C a se zálivkou jen takovou, aby zcela nevyschla, ale aby nerostla.

Echinopsis huascha (F.A.C.Weber) H.Friedrich & G.D.Rowley 1974

Autres noms (synonymes hétérotypes):

Cereus andalgalensis F.A.C.Weber 1897

Lobivia andalgalensis (F.A.C.Weber) Britton & Rose 1922

Trichocereus andalgalensis (F.A.C.Weber) Hosseus 1939

Helianthocereus andalgalensis (F.A.C.Weber) Backeb. 1951

Lobivia grandiflora Britton & Rose 1922

Chamaecereus grandiflorus (Britton & Rose) Fric 1931

Helianthocereus grandiflorus (Britton & Rose) Backeb. 1955

Trichocereus grandiflorus Backeb. 1966

Lobivia hyalacantha Speg. 1925

Helianthocereus hyalacanthus (Speg.) Backeb. 1959

Echinopsis lobivioides Backeb. 1934

Pseudolobivia lobivioides (Backeb.) Backeb. ex Krainz 1942

Trichocereus lobivioides (Backeb.) R.Gräser & F.Ritter 1980

Helianthocereus pecheretianus Backeb. 1955

Echinopsis pecheretianus (Backeb.) H.Friedrich & G.D.Rowley 1974

Trichocereus rowleyi H.Friedrich 1974

Echinopsis rowleyi (H.Friedrich) R.Kiesling 1978

Trichocereus catamarcensis F.Ritter 1980

Lobivia purpureominiata F.Ritter 198

Tmavě zelený bohatě rozvětvený a poléhající druh se stonky 80-90 cm dlouhými a 5-8 cm tlustými, žeber je 12-18. Bílé areoly jsou hustě uspořádány a nesou 9-11 světle hnědých okrajových trnů, asi 4 cm dlouhých, a 1 či 2 trny středové, až 6 cm dlouhé. Květy vyrůstají blízko vrcholů v letních dnech; jsou 7-10 cm dlouhé, červené nebo žluté . — Vyžaduje plné slunce; běžný substrát; minimální teplota 10 °C.

Bartschella schumannii (Hildm.) Britton & Rose 1923 : voir Mammillaria schumannii

Stonek kulovitý, jednotlivý, až 200 mm dlouhý, 50-120 mm široký, modrozelený, s vlnou na temeni; žeber 14-18, žebra 7-15 mm vysoká, mírně hrbolatá; areoly oválné, 5-10 mm dlouhé, s hojnou bělavou až hnědavou plstí, 5-12 mm od sebe vzdálené. Trny světle hnědé, s tmavými špičkami, šednoucí, jehlovité; okrajových trnů 8-17, rovné, 5-15 mm dlouhé; středových 3-14, rovné až lehce zahnuté, 10-30 mm dlouhé. Květ 27 mm dlouhý a 32 mm široký, citrónově žlutý. Islaye se pěstují obtížněji, na vlastních kořenech vyžadují opatrnou zálivku jen několikrát za sezónu a mimořádně propustný, písčitý substrát. Při déletrvajícím přemokření snadno ztrácejí kořeny. Naroubované lépe kvetou, rostou však více do sloupku. Zimujeme v naprostém suchu, při teplotě okolo10 °C.

Stonek jednotlivý, v kultuře tvořící malé trsy, kulovitý, až 50 mm široký, s vláknitými kořeny, pokožka světle šedozelená; žeber až 20, spirálovitá, rozložená do okrouhlých, asi 4 mm širokých hrbolků; areoly okrouhlé až oválné, asi 2 mm široké, bíle až světle hnědě plstnaté. Okrajových trnů 14 – 16, široce roztažené, 6–10 mm dlouhé, tenlé, křehké, sklovitě bílé; středové trny 2 – 3, umístěné v areole nad sebou, poněkud silnější, až 14 mm dlouhé, bílé s hnědou špičkou a hnědou zesílenou patou. Květy na boku rostliny, působící dosti plně, 35 mm dlouhé, 30 mm široké, růžově oranžové, v další dny blednoucí do měkké, světle oranžové. Pro pěstování toho pěkného druhu není potřeba žádných zvláštních podmínek. Dostatek světla a čerstvého vzduchu jsou předpoklady pro správné vytrnění a pravidelnou tvorbu květů. V době vegetačního klidu je potřeba suchem a chladem zabránit předčasnému probouzení rostlin.

G. bellum vytváří tmavě zelené, případně šedé růžice, které při pěstování na slunečném stanovišti získávají červený nádech. Květy mají průměr okolo 3 cm a zůstávají otevřené po několik dnů a jsou samosprašné. Podle vzhledu květů bylo stanoveno i původní rodové označení - Tacitus znamená v překladu "tichý" a je to příměr ke vzhledu poupat, která připomínají pevně sevřené rty. Pěstování je poměrně snadné, v době vegetace snese bohatou zálivku. Rostlinám příliš neprospívá úpal a vysoké teploty, což znamená zastavení růstu. Vzhledem k tomu, že rostliny pocházejí z horských borových lesů, nachází se jejich růstové teplotní optimum mezi 20 až 30 stupni. Poměrně snadné je i množení - a to jak vegetativní, tak i generativní. Odlomené lístky růžice je možno zakořenit během několika týdnů. Přezimování rostlin je možné stejně jako u kaktusů - při teplotách kolem 5 stupňů a suchu, možné je i zimování při teplotách vyšších - okolo 15 stupňů a občasné mírné zálivce.

Acanthocalycium Backeb. 1935