Nová stránka 0

Turbinicarpus beguinii N.P.Taylor 1983-- Gymnocactus beguinii (F.A.C.Weber ex K.Schum.) Backeb. (Nom illeg.) 1961

Modrozelený stonek je většinou jednotlivý, kulovitý, až 15 cm dlouhý a 8 cm široký s 13-21 hrbolatými žebry, která se rozpadají do kuželovitých bradavek. Jsou blízko sebe a na vrcholu nesou 12-20 šedých trnů s černými hroty, okrajové trny jsou asi 1,5 cm dlouhé, 1-2 středové trny jsou většinou delší, až 3 cm. Kvete během letních dnů, květy jsou růžově červené, asi 2-4 cm velké. — Vyžaduje slunce; propustný minerální substrát, zálivka po perfektním proschnutí substrátu, minimální teplota 10 °C. Často se roubuje, ale dá se pěstovat i pravokořený.

Turbinicarpus ysabelae (Schlange) John & Říha 1983-- Gymnocactus ysabelae (Schlange) Backeb. 1961

Stonek zploštěle kulovitý, 70-90 mm široký, 60 mm vysoký, z části zapuštěný v zemi. Temeno vlnaté, žeber 13-15, rozpadlých do bradavek; bradavky 5 mm vysoké a 7 mm u báze široké; areoly protáhlé, asi 1,5-2 mm široké, v mládí silně vlnaté. Okrajových trnů 16-20,jsou pravidelně rozprostřené, 2-7 mm dlouhé, v mládí na bázi žlutavé, uprostřed bílé a na špici kaštanově hnědé, paprskovité, ke stonku přitisklé, bělavé či průsvitné; středový trn 1, slabě zploštělý a zahnutý, 7-9 mm dlouhý, bílý, s šedým až namodrale černým hrotem. Květy, 10-15 mm dlouhé a 7 mm široké; bělavé.Většinou je ve sbírkách najdeme roubované.

Krásná, přitažlivá forma nejistého původu. V mnoha podrobnostech se neliší od původního druhu, je však hustěji otrněná, jemné trny jsou hnědší a delší. Květy jsou stejné jako u původního druhu. Také požadavky na pěstování jsou stejné.

Turbinicarpus beguinii

Modrozelený stonek je většinou jednotlivý, kulovitý, až 15 cm dlouhý a 8 cm široký s 13-21 hrbolatými žebry, která se rozpadají do kuželovitých bradavek. Jsou blízko sebe a na vrcholu nesou 12-20 šedých trnů s černými hroty, okrajové trny jsou asi 1,5 cm dlouhé, 1-2 středové trny jsou většinou delší, až 3 cm. Kvete během letních dnů, květy jsou růžově červené, asi 2-4 cm velké. — Vyžaduje slunce; propustný minerální substrát, zálivka po perfektním proschnutí substrátu, minimální teplota 10 °C. Často se roubuje, ale dá se pěstovat i pravokořený.

Stonek jednotlivý, vzácně odnožující, kulovitý nebo poněkud krátce válcovitý, 50-120 mm vysoký a 40-90 mm široký, zelený až bledězelený; zhruba s 30 spirálovitými žebry, která jsou rozložená do bradavek o velikosti 4-6 mm; areoly oválné, zpočátku vlnaté, 5-6 mm dlouhé. Trny hustě obklopují tělo, okrajových 15-25, bílých, ve stáří šedohnědých, přímých, jehlovitých, okolo 10 - 20 mm dlouhých; středové 2-4, 25 - 50 mm dlouhé, žlutavé, přímé, odstávající. Květy tmavě fialově růžové, 40-50 mm dlouhé a široké. T. macdowellii patří mezi pěstitelsky náročnější, má zcela jednoznačně základní požadavky na úspěšné pěstování: maximum světla a tepla po celou sezónu, studené a světlé zimní stanoviště a při pravokořenné kultuře, zásaditý propustný substrát a ve vegetaci opatrná střídavá zálivka. I při dodržení všech těchto podmínek rostliny nerady kvetou .

Pravděpodobně je to pouze barevně odlišná odchylka od Thelocactus bicolor. Stonky jsou hustě oděny do různobarevných odstínů červeně, oranžově a bíle zbarvených trnů, přičemž všechny barvy mohou být na trnech v jedné areole. Také květy jsou pestřejší; od temně červené až po bílou a jsou asi 6 cm široké a dlouhé. -Na pěstování má stejné požadavky jako typová varieta. Vyžaduje plné oslunění, nejlépe minerální substrát a nepravidelnou zálivku jen v teplých měsících vegetace. Umístění co nejblíže pod sklem má za následek vývoj silných a barevných trnů. Roubování není nezbytné, pravokořenné rostliny dospívají většinou během 4-5 let. Lze zimovat při teplotách 0 - 15 °C. Obdobím kvetení je konec jara a letní měsíce. Množíme výsevem semen.

Tělo jednotlivé i odnožující, krátce válcovité, se silně vyvinutým řepovitým kořenem, pokožka šedozelená, temeno vpadlé, jednotlivé stonky 15-20 mm široké a až 20 mm vysoké. Žeber 35-40, rozložených do bradavek , areoly , 1-2 mm dlouhé a 0,5 mm široké, pokryté tmavě hnědou plstí. Okrajové trny pektinálně uspořádané, 24-26, bílé, se zesílenou hnědou bází, až 1 mm dlouhé, navzájem se dotýkající a zahalující tělo; středové trny chybějí. Květy, 45-55 mm dlouhé a 40 mm široké; oranžové, s lila středním proužkem. Rebutia heliosa roste na vlastních kořenech poměrně dobře, i když pomalu, vzhledem k silně vyvinutému řepovitému kořenu je nutná větší opatrnost při zálivce. Rostlinám vyhovuje minerální substrát bez organických příměsí s mírně kyselou reakcí. Roubováním sice dosáhneme většího množství květů i snadnějšího pěstování, rostliny však ztrácejí svůj přirozený vzhled. R. heliosa dosahuje květuschopnosti jako 3-4 letá, květy jsou výrazně cizosprašné.

Tělo široce kulovité, odnožující, jednotlivé hlavy až 30 mm vysoké a 50 mm široké, tmavozelené; žeber 15-20 rozdělených v hrboly, areoly podlouhlé, krémově bílé. Trny jen okrajové, paprskovitě uspořádané, přilehlé, 3-7 mm dlouhé, tenké, žlutavé, některé světlejší, horní trny většinou delší, často pokroucené. Květ až 30 mm dlouhý, žlutý. Sulkorebutie mají vysoké nároky na světlé a slunné stanoviště. Pravokořenné rostliny rostou dobře v mírně kyselém i v neutrálním, hrubozrnném substrátu. Zimování je nutné za nízkých teplot, do 10 st.C, suché a raději světlé, protože vegetace začíná již brzy zjara násadou poupat. Teprve potom začínáme postupně zvyšovat vlhkost vzduchu i substrátu. V plné vegetaci má být pak zálivka vydatná ale nárazová až po proschnutí substrátu.

Turbinicarpus beguinii N.P.Taylor 1983